Ráno jsem hodila prádlo na vyprání, posnídala a po půl deváté se vydala k hotelu Gran Margherita, odkud jezdí shuttle busy do Damai k plážovému resortu a také kulturní vesnici. Do Damai prý jezdí běžně autobusy, ale cesta zabere více času. První shuttle vyrážel od hotelu ve čtvrt na deset a na místě měl být za hodinu. Kulturní show začínala o půl dvanácté.
Na recepci jsem se zeptala na shuttle, protože jsem žádný neviděla. Recepční mi řekl, že si mám sednout, že za chvíli dorazí člověk, který dopravu organizuje. Ten mi na papír napsal časy odjezdů nazpět a vzal si ode mě celou částku za zpáteční dopravu (24MYR) i se vstupným (60 MYR) a vystavil mi stvrzenku. Nasedla jsem do přistaveného minivanu a vydala se na celodenní výlet. Po cestě jsme ještě nabrali další lidi.
Sarawak Cultural Village je živým muzeem v přírodě. Stojí na úpatí legendami opředené hory Santubong zhruba 35 km severně od Kuchingu. Hlavním cílem je seznámit návštěvníky se sedmi hlavními etniky Sarawaku, jejich tradičním obydlím a životem. Sarawak Cultural Village byla postavena v roce 1990 a od té doby sbírá jedno ocenění za druhým za nejlepší kulturní atrakci. Kulturní vesnice je otevřená denně od 9 do 17. Součástí je téměř hodinová show, která probíhá dvakrát denně.
Do Damai jsme dorazili po čtvrt na jedenáct. Slabě pršelo. Hora Santubong byla zahalená v mracích. Od pracovníka, který se u vstupu staral o vítáné návštěvníků, jsem dostala nálepku, kterou jsem měla mít na tričku a také pas, do kterého jsem měla sbírat razítka. Kulturní vesnice je složená z domů sedmi etnik. V každém domě bylo razítko, které jsem otiskla na příslušnou stránku pasu. V pasu jsou popsány stručné charakteristyky všech sedmi etnik i tance, které během kulturní show můžeme vidět. I když jsem měla asi hodinu čas před kulturní show, sedla jsem do restaurace a abych zaplnila žaludek, dala si “nasi lemak“. Rýže vařená v kokosové vodě, trocha pražených buráků, smažené sušené rybičky, vejce a pikantní pasta. Tohle jídlo není zrovna mým favoritem.
Jelikož lilo jako z konve a začátek show se blížil, zůstala jsem v restauraci. Na pozdější procházku jsem měla dostatek času. Nazpět jsem chtěla jet spojem ve čtvrt na čtyři.
Do sálu jsem vstoupila mezi prvními a zaujala místo v první řadě uprostřed. Velkou část publika tvořili Malajci, kteří měli nějaké prázdniny. Téměř hodinová show byla skvělá. První tanec byl společný pro všechna etnika. Poté předvedli svůj tanec Ibánové – Ngajat Lesong – válečníci ukazující svoji sílů zvednutím v zubech dvacetikilové klády. Poté přišel na řadu tanec oslavující sklizeň etnika Bidayuh. Tanec Alu-Alu etnika Melanau se předvádí běžně během pohřební ceremonie. Jeden z umělců se točil na vysoké bambusové tyči. Poté začala zábavná show etnika Orang Ulu. Za malebných zvuků sapé přitančil válečník. Tanec Kanjet Ngeleput se tančí před výpravou do džungle za lovem pomocí foukačky. Umělec zapojil i publikum. Posunky upozorňoval na svoje sporé oblečení a vyhrožoval. Sál se smál. Foukačkou sestřelil dva nafouknuté balonky na straně pódia a pak začal hledat v publiku. A ukázal na mě. Měla jsem s ním jít na pódium. Já v šortkách a třičku. Pobaveně jsem hrála jeho hru a publikum se bavilo. Prohlídl si mě od glavy k patě a naznačil, že mám sundat sandále. Pak se zašklebil, že mi smrdí nohy. S tupou mačetou se zeptal obecenstva, jakou část ruky mi má useknout. A pak jsem měla foukat a sestřelit poslední balónek asi z desetimetrové vzdálenosti. Umělec mi podal nabitou foukačku a rychle mi anglicky zašeptal, aby to publikum neslyšelo, že mám mohutně fouknout. Mohutně jsem foukla a šipka zasvištěla pár centimetrů pod balónek. I druhý pokus selhal. Válečník mě s kroucením hlavy a výrazem, že jsem neschopná válečnice, vzl za ruku a dovedl až k okraji pódia. Zde jsem zamířila dvoumetrovou foukačku na balónek, který byl jen pár centimetrů od okraje doukačky a balének sestřelila. Za to jsem sklidila velký potlesk. Poté jsme se s válečníkem za dalšího velkého potlesku uklonili a já šla na svoje místo sledovat zbytek show.
Následoval malajský tanec za doprovodu zpěváka a nakonec ještě jeden děkovný tanec všech umělců. Poté jsem se mohla vydat na prohlídku vesnice. Zvolila jsem prohlídku opačným směrem než ostatní návštěvníci, abych se vyhla davům v domech. Počasí se umoudřilo a dokonce vysvitlo i slunce.
Díky svému vystoupení mě po cestě vesnicí ostatní návštěvníci s úsměvem zdravili a někteří i poukázali na moje foukací (ne)schopnosti.
V jednotlivých domech převáděli i výrobu tradičních sladkostí. Ochutnávka ale nebyla zdarma jako v Mari Mari Cultural Village v Sabahu, ale za poplatek. První jsem si prohlédla tradiční malajský městský dům. Vedle stojí na vysokých kůlech dům etnika Melanau. Toto etnikum tvoří necelých 6% sarawacké populace a žije u centrálního pobřeží. Na rozdíl od ostatních etnik se živí ságem a ne rýží. Výroba sága a příprava palačinek ze sága byla předváděna kousek za domem.
Prohlédla jsem si dlouhý dům Ibánů. Na stropě se houpalo několik lebek, na stěnách zavěšené masky. V jedné části si mohli návštěvníci za deset ringgitů vyzkoušet některý z typických krojů zdejších etnik. Ibánové tvoří třetinu sarawacké populace a jsou označováni i jako mořští Dayakové. V minulosti byli lovci lebek.
Dům etnika Bidayuh jsem již znala. Fasáda velkého domu na kůlech etnika Orang Ulu byla pomalována typickými saravackými ornamenty. Toto etnikum tvoří asi 5,5% populace a zastřešuje etnika Penan, Kayan a Kenyah. Žije především u řek V minulosti byli známý jako výrobci mačet a mečů. A také hudebního nástroje sapé.
V malé chýši si návštěvnící mohli zkusit střílet z foukačky. Za svahu padal malý vodopád. Z druhé strany chýše bylo jakési spáleniště. U chodníku přitom stála cedule Penan. Že by zdejší dům Penanů potkal stejný osud, jako domy ve vesnici u NP Gunung Mulu? Toto etnikum nějak nechápe, že dřevěné domy hoří.
Jako poslední jsem si prohlédla dům čínského etnika, které se v Sarawaku usídlilo na počátku 19. století a dnes tvoří jednu třetinu popolace. Farmářský dům byl vybaven starými nástroji na zpracování pepře. Sarawacký pepř je vyhlášený. Zde jsem si koupila balíček rýžových sladkostí.
O půl třetí jsem zamířila ven z areálu kulturní vesnice. Chtěla jsem si prohlédnout nedalekou pláž. V plánu na poslední den před odletem jsem měla relax na zdejších plážích. Pobřeží mě ale zklamalo. Část, kterou jsem viděla, mě moc k relaxu nelákala. Takže jsem si alespoň ušetřila cestu poslední den.
Takze jsem si na informacich nechala zjistit, kde se nachazeji nejake hostely a zamirila metrem na zastavku Kings Cross. Prvni hostel byl plne obsazeny, druhy nastesti mel volnou postel. Cena samozrejme nesrovnatelne vyssi nez na Borneu. Bylo devet hodin rano a ubytovat jsem se mohla az od dvou. Nechala jsem velky bagl v uschovne a sla na prohlidku mesta. V Londyne jsem byla jiz potreti, takze jsem to nebrala jako poznavacku, ale jako prochazku po zajimavych zakoutich mesta. Picadilly, parlament s Big Benem, fotka s "bobikem", prochazka podel Temze k Shakespearovu divadlu The Globe, pres Millenium Bridge ke katedrale sv.Pavla, ulicemi London City ke Covent Garden a po treti zpet na hostel.
Nasledujici den jsem mela let ve tri z Heathrow. Zrovna to rano, kdy teroristi zautocili na letisti a metru v Bruselu. Na cestu na letiste jsem radeji vyrazila drive a doufala, ze jej nezavrou. Nastesti jsem odletela. V Barcelone mela jen neco malo pres hodinu do dalsiho letu a to jsem musela nejdrive projit pasovou kontrolou, nechat si vytisknout letenku (z nejakeho duvodu mi ji nemohli vytisknout v Londyne), projit bezpecnostni kontrolou a najit branu. Akorat na cas.
